Letos jsem se zúčastnil dvou kurzů: tradičního Netopýra a větší Stříbrné řeky. Na Netopýru jsem si opět užíval metodiky a písemných prací, zatímco na Stříbrné řece jsem se pokoušel udělat dojem, abych dostal instruktorskou kvalifikaci.

Když člověk jede na kurz, má nějaká očekávání, těší se a je napjatý, jaké to letos bude. Po kurzu se domů táhne znavená hromádka masa a nervů, která má nějaké pocity a o těch pozitivních vám něco napíši.

Věc první

Letos jsem dvakrát hrál hru, kdy se člověk dozví něco o svých pozitivních vlastnostech. Při hře na požádání rozdáváte své vlastnosti. Potěšilo mě, když si ode mě někdo vzal kousek zkušeností, ale zarazilo mě, když někdo chtěl kousek sebevědomí. Vždycky jsem své sebevědomí považoval spíše za zápornou vlastnost podobnou sobectví. Jak se zdá, ještě to se mnou není tak hrozné – i když mě to stále děsí.

Věc druhá

„Na svůj věk je pěkné, že jsi stále zapálený pro věc.“ (Myšlen byl skauting.) Věta je to krásná. Ale co ten úvod? Copak jsem starý? Copak skauti mají někdy vyhořet? Nerad přiznávám, že pohledem okolo člověk zjistí nepěkné věci. Když je ve 29 letech někdo schopen nadšeně fungovat, jedná se spíše o přestárlou výjimkou než běžný stav. Jak je možné, že skauting všechny tak brzo odrovná? Že by opravdu nehořeli? Ale když to vezmu celkově, tak mě ten výrok potěšil, stejně jako mě potěšil, když jsem ho před devíti lety slyšel poprvé: „Zapálit může jen ten, kdo opravdu hoří.“

Věc třetí

Nejlepší však bylo, když mi jedna dívka ze servis týmu Netopýra sdělila, že se včera bavili s druhou servisačkou a došly k názoru, že jsem vlastně docela pěknej. Nemohu zakrýt, že tohle mě opravdu potěšilo. Že by něco z mého zapálení prohořelo napovrch a spálilo i fakt, že jsem tak starý?

Na závěr nutno poznamenat, že si nejsem jist, jestli mě tyto tři věci potěšily nebo jen zaujaly. Nicméně přeji všem ostatním, aby měli ve svém okolí dostatek lidí, kteří jim poskytnou zajímavé podněty, aby měli o čem přemýšlet, až přijdou dlouhé zimní večery.