To bylo tak, v roce 2007 se slavilo 100 let světového skautingu, bylo Jamboree v Anglii, na ostrově Brownsea se obnovovaly skautské sliby… Dokonce i čeští skauti se hecli a udělali setkání, které nazvali Šátková Praha, a jeden víkend byla Praha plná skautů a navíc jsme měli Staroměstské náměstí, kde byla asi největší koncentrace skautů. Letos bylo další výročí. Slavilo se 100 let českého skautingu. A, protože se oslava před pěti lety velmi vydařila, tak bylo rozhodnuto, že se nic takového opakovat nebude a každý oddíl si udělá svou oslavu či akci. Ale aby se neřeklo, že na nás ústředí kašle, byl vytvořen web, kde si tu akci můžeme zaregistrovat – wow. Navíc abychom si udrželi pocit té naší sounáležitosti, byl vyhlášen šátkový den. Dne 24. dubna všichni skauti měli vyrazit do školy, do práce či ven se šátkem na krku. Poslechněte si jak, jsem den prožil já.

Jako obvykle velké věci začínají přípravou, proto jsem se již týden dopředu ptal své Heleny, jestli půjde také do práce v šátku. Po týdnu vyptávání sdělila, že nepůjde a tvářila se, že už nemám otravovat. Já se samozřejmě neptal, protože bych chtěl, aby šla (nikoho nenutím státi se fanatikem), ale chtěl jsem zjistit, který z šátků si vezme, abych se inspiroval. Nakonec opět rozhodl život, Helena a vůbec. Ten hnusný hnědý, co mám od svých dvanácti let jsem nechtěl, svůj výroční ke sto letům skautingu v Čechách jsem ztratil a zbyl mi jen můj šátek z Netopýra*. To mi přišlo hloupé, tak jsem se pídil po Helenině výročním šátku, našel jsem ho na dně koše se špinavým prádlem – byl jsem odhodlán si ho vzít, než jsem si k němu přičichl a zjistil, že se v koši setkal s mými ponožkami a tím bylo rozhodnuto, že půjdu v netopýřím šátku.

Ráno jsem se oblékl a při Helenině divném pohledu na téma „nejsi ty tak trochu magor“ jsem odešel k zubaři. Cestou k zubaři jsem jel přes půl Prahy v době, kdy chodí děti a mládež do školy. Říkal jsem si: „To bude paráda.“ „V Praze určitě potkám nějaké skauty.“ „Třeba s nimi i pokecáme.“ Tak jsem cestoval se šátkem a rozhlížel se a…nic. Nikde nikdo. Tehdy jsem pocítil, že skauti z celé republiky se hrdě přihlásili ke své organizaci i hnutí. A věřte mi, že takový pocit sounáležitosti bych vám nepřál.

Mé chmury vylepšil pan zubař, který zhodnotil, že to je prima, že jsem skaut a když jsem mu řekl, že jsem členem náčelnictva, tak mi spravil další zub s neobyčejným potěšením. Naše děvčata mi dala za úkol vyfotit se v šátku u zubaře, ale po plnohodnotném prožitku sounáležitosti, jsem neměl odvahu ho požádat o společné foto.

Nejvíce se nálada zlepšila v práci, kde jsem byl dotázán, co to mám na krku a, když jsem to vysvětlil klukům, udělali si improvizované šátky. V rámci šátkového dne vznikla dobrá fotka, kterou mi na facebooku lajknuli** asi dva lidé.

Cestou z práce jsem si již nedělal iluze, že bych někoho potkal a kupodivu nepotkal. Šátkový den mi přinesl spoustu zajímavých pocitů, které mě vrátily zase do roku 2004, kdy jsem byl toho názoru, že skauti jsou parta srabů, co se stydí za to, co jsou. Den na to jsem našel na facebooku fotku několika desítek odhodlaných jedinců, kteří se sešli na staroměstském náměstí a udělali si společnou fotografii. Velikostí bych to přirovnal ke dvěma zájezdům Japonců uprostřed prázdného náměstí – nevím, jak to říct – ale proti šátkovému dni to bylo nesrovnatelně horší.

Závěrem se rozloučím bohapustým zvoláním: Sounáležitosti zdar!

* Netopýr je vzdělávací kurz, byl bych nerad, aby si civilisté mysleli, že mám skautský šátek z netopýřích kůží.

** Lajknout znamená kliknout na „To se mi líbí“ anglicky „like“. Upozorňuji starší ročníky, že tento výraz nijak nesouvisí s prvním psem ve vesmíru.