Letos jsem byl již po páté hlavním vedoucím našeho skautského tábora. Tato funkce pro mě již dávno ztratila šmrnc a trochu připadá mi jako rutinní práce. Obepsat úřady, objednat odvoz, vytisknout přihlášky, sbalit materiál, naložit, přežít… Přesto se na tábor těším, stále mě to baví a očekávám od toho dobrodružství, proto mohu po táboře být zklamán či nespokojen.

Letos poprvé jsme ukončovali tábor dříve, byli jsme v oblasti „bleskových povodní“. Nebylo nám zle, ale bylo zbytečné nechat děti v táboře poslední noc, abychom je pak poslali mokré domů, když jsme je mohli poslat mokré domů rovnou. Tak jsme to utnuli o 24 hodin dříve.

Je to zvláštní pocit rozdat očkovací průkazy, zdravotnickou dokumentaci i čokolády za přežití, pak říct „nazdar“ a koukat, jak rodiče odvážejí děti domů. Obvykle tábor ukončujeme na nástupu se spoustou tleskání a děkování. „Vytahuji sekyru práce a ukončuji tím dnešní pracovní den i celý tábor.“

Tábor je složený, všechno je v suchu a já si pořád říkám, že mi něco chybí. Ten konec prostě nebyl v pořádku. Neřekli jsme si, že se rádi setkáme zase za rok, nepoděkovali jsme všem za přežití, neodjížděli jsme společně plni zážitků, vzpomínek a lítosti, že už tábor končí.