Moje škoda 120, ďábelský stroj, který ve svých 24 letech snáší zátěž jako nové auto, letos před táborem trucovala. Nejdřív jezdila jak drak a pak dva dny před táborem přestal jít tachometr a den před táborem přestala spolupracovat úplně. Čert vem tachometr, ten není potřeba, ale začít chcípat den před táborem, když se šlápne na plyn, to už je moc.

Sedl jsem tedy na kolo a objel všechny škodovácké doktory, jestli by se na pacienta nemohli podívat. Nakonec se jeden uvolil a předvedl mi, co kde bylo ucpané – stačilo profouknout trysky (které jsem do té doby nevěděl, kde přesně hledat). Pak škodovka naskočila a jela, naložil jsem tedy sestru a hurá na předtáborový nákup potravin. Ale ejhle, škodovka dojela deset kilometrů a rozhodla se, že si to čištění trysky mám zkusit sám. Tak jsem v Rumburku kousek od nejrušnější křižovatky rozdělával karburátor, zatímco sestra odjela s otcem na táborový nákup. Škodovka se nasytila pozornosti a po profouknutí trysek v klidu odjela.

Za den jsme vyjeli na tábor a já trnul, kdy budu zase čistit trysky, ale auto si vymyslelo novou zábavu. Týden jezdilo jako by nic a v půlce tábora přiběhl v době budíčku vyděšený Tonda, že mi hořelo auto, když jeli pro pečivo, že je dole na cestě pod táborem. Sebral jsem se teda a šel se na to podívat. Nutno přiznat, že auto hořelo, ale na druhou stranu je důležité podotknout, že plameny uhasili Tonda s Matesem (naši zdatní táboroví nákupčí) nikoliv hasicím přístrojem, ale sfouknutím plamene. Nemohli najít hasicí přístroj. Ten, který mám naprosto nečekaně v kapse na dveřích u spolujezdce, aby byl vždy rychle k dosažení. Nutno podotknout, že by ho nepoznali, ani kdyby ho drželi v ruce, neb je stejně starý jako auto samo.

Po prozkoumání škod jsem zjistil, že praskla hadička s benzínem, stejný typ jako mi praskl před rokem, benzín se rozstříkl na motor, kde se poklidně vzňal. Při té příležitosti shořely kabely ke svíčkám. Oprava tedy jednoduchá, vyměnit hadičku a kabely. Jednoduchost opravy je však vyvážena sháněním náhradních dílů. Pak jsem si užil hodinu nejistoty, čekání a obvolávání rodičů, protože nejbližší servis je cca 10 km od tábora. Hadičku mi přislíbil přivézt otec, kabely by se snad daly sehnat cestou na pumpě.

Po hodině jsem se dozvěděl od Tondy, že se vrátil domů majitel tábořiště. U něj jsem to zkoušel jako první, ale neotevíral – byla neděla ráno. Majitel našeho tábořiště má několik synů a každý z nich měl svou škodovku, uvedl mě tedy na dvůr, kde stály 3 škodovky na odvoz do šrotu a mě nechal vybrat si potřebné součástky.

Již před obědem měl zase pojízdné auto. Dokonce jsem si tam vymontoval i nový tachometr. Ten jsem týden po táboře namontoval do auta a má úplně stejnou závadu jako můj původní – netočí se kilometry, ale to vem čert.