Každý rok, když po slibovém táboráku na skautském táboře sedíme u ohně, přemýšlíme. Každý rok koukám kolem sebe a počítám lidi. Každý rok je nás stejně, mladší se objevují a starší mizejí. Tak tam sedím a představuju si kámen v řece. Kámen sedí ve vodě a kolem něj se valí voda. Takhle sedím již 10 let u našich táboráků, bez vrstevníků, bez kamarádů a kolem mě se valí voda – nová, mladá, ale voda.

Voda a balvan nejsou kamarádi. Kámen překáží, směruje, drsným povrchem narušuje celistvost proudu a převrací ho, ale voda se nedá, omílá balvan, občas ho ošplíchne. Nakonec voda pokračuje, balvan je stále na jednom místě a říká si: „Snad jsem splnil svůj úkol.“ Ale voda si jede dál a okamžitě se vrací do původního směru, kterým plavala, než na balvan narazila.

Tak tam sedím a přijdu si nekonečně těžký.